Plagazin Mesto X Divočina

Plagazin je dizajnový plagát a zin, ktorý skrz texty z pera košických esejistiek a esejistov prináša hlavné body prediskutované v rámci prednášok o živote v meste a mestskom plánovaní s názvom Mestoláska. Text z plagazinu sme sa rozhodli uverejniť na týchto stránkach v plnej verzii. Vo fyzickej kópii si môžete objednať dizajnový plagát s touto esejou na našom e-shope.

WU-WEI
VŠE PLYNE

Vyrůstal jsem na sídlišti Nad jazerom Košice v devadesátých letech. To, co bolševik v krvi a potu vystavěl se svou vizí domu – stroje, neboli sídliště-stroje, na to demokrat z vysoka sral. Zanedbávání budov, krachování podniků, krádeže soch a ničení veřejného majetku byla bohužel smutná část boje proti totalitě, a to hlavně po roce 89. Od rodičů jsme s bráchou slýchávali o stáncích se zmrzlinou nebo pivem, o funkčních sprchách, o časech hrdosti socialistického, téměř přírodního koupaliště, které bylo náhradou moře pro ty méně šťastné bez výjezdní doložky, nebo ty s nevyhovujícím kádrovým profilem.

To vše byl pro nás ale jenom sen.
Betonové sprchy se rozpadávaly, ve stáncích bydleli bezdomovci, většina bronzových soch se znenadání objevila ve sběru surovin a příroda zdivočela. Takové jezero jsem miloval. Jezero bez jiných dětí, hipsterů, kolotočů a hluku. Jezero, kde jste z půlmetrové trávy mohli pozorovat labutě, jezero, kde jsem byl sám. Vše plyne, po tisíc eonů se náš svět řítí od zrodu k zániku a není nic, žádný režim, podnikatelský projekt, symbol moci, ani milostná báseň, co by tento proces mohlo zvrátit… Díky bohu. Neříkám to z pohledu nihilisty. Ne, to vůbec ne. Změna světa a jeho omezené trvání ve mne naopak vzbuzuje pocit bezbřehé radosti. Žít denně ve stálé změně, žít se zřetelem na to, že i tenhle projekt zvaný svět má svůj deadline je životem v pravdě. V pravdě uvědomění si, že to my, lidé, chceme stálé věci, a to jenom proto, aby se naše mysl cítila v bezpečí. Světu je ale celkem jedno, co chceme. Žije si svůj život a jsme to spíš my, kdo je závislý na něm než on na nás!


無為

To, co jsem na sídlišti svého dětství opravdu miloval, bylo právě ono WU-WEI (無為) ne-konání. (V doslovném překladu z čínštiny – prázdný čin). Absentovali kroužky, sociální práce, developeři, civilizace. Moc přátel jsem neměl a tak jsem se toulal. Přitahovala mne místa, kde nebylo nic. Kde nebyly lži režimů nebo lidí. Místa, kde si příroda brala své zpátky. Měl jsem rád vulgární graffiti a rostliny, které vyrůstaly přímo ze zdi. Měl jsem rád prázdná kolejiště, objekty a místa, kterých se buďto lidé báli, nebo pro ně byla natolik nudná, že tam nechodili ani chlastat. Byla to místa samoty, ticha a zázraků. Místa, ze kterých jsem měl pocit, že se cítí jako já. Plná dávné ‘slávy’ a vzpomínek, popsaná a pochcaná novým světem. Místa divosti a nové krásy, krásy špíny. Místa, kde se může všechno. Nejsou tam městské lavičky ani policie, paní učitelka, maminka, pan prezident, spolužáci, prostě nikdo, a i já jsem se tam ztrácel. Chodil jsem tam aktivně ne-konat. Nedělat nic. Snad ani nesnít nebo nepřemýšlet.

Jak se asi cítí brownfield?

Otázka, která se nás mileniálů v postsocialistické východní Evropě týká víc než kohokoliv jiného. Týká se totiž naší duše, naší identity. Wu-wei: konat nic. To je hezký odkaz městům a samosprávě. Jsou místa, kde prosím nekonejte. Nechte jim svůj život. Prostě proto, aby se tam nic nedělo. Aby tráva rostla a ptáci zpívali, frajeři ze základky měli kam chodit pít a kouřit trávu, a introvertky z gymplů skládat svoje společensky neprospěšné básně plné něhy a intimity, které zamknou před mamkou do šuplíku a vyhodí je, až se vdají. Thích Quảng Đức se v roce 1963 upálil, aby upozornil na utrpení vietnamského lidu. Fotografie hořícího mnicha obletěla svět. Inspirovala Jana Palacha nebo první album skupiny Rage against the machine. Vietnamskému lidu nicméně moc nepomohla. Thich Nhat Hanh si nevybral cestu velkolepého skutku. Šel cestou angažovaného buddhismu postaveného právě na principu nekonání, principu meditativních protestů a vytrvalého farmaření. Právě ziskem ze svých švestkových vesnic (plum village) pomohl tisícům uprchlíků z Vietnamu najít si práci, nebo jenom uprchnout z válkou zmítaného území. Konat zdánlivým nicneděláním. Nekřičet, nevřískat – uskutečňovat se skrz místa pokoje. Wu-wei ale neznamená lenost, spíš ne-násilí. Na to, aby se na místě nedělo nic, se potřebuje vykonat mnoho práce. Třeba rozumné hubení invazivních druhů, úklid, zvelebování místa, které si roste, jak chce, skrz jemné zásahy. Konání pro Nic! Ne však pro nic za nic. Šokující je, že tato místa disponují různorodostí druhů flóry i fauny, dokonce početnější než přírodní plochy. Přestavět je bez porozumění tedy může být hříchem stejného ražení jako těžit dřevo v národním parku. Na stranu druhou je ale dobré zbavovat brownfieldy invazivních druhů, které jsou agresivní a které podle slov odbornice Evy Sipášové správa městské zeleně často považuje za okrasné rostliny. Starostlivost o brownfieldy nás může naučit hodnotě přirozenosti a ve své podstatě se hodně podobá idejím lesoochranářského seskupení VLK nebo hlubinné ekologii všeobecně. Mluví o rovnováze, o tom, co je dost a co přespříliš. Učí nás vnímat nejen veřejný prostor, ale taky jeho krásu…


JÁ JSEM PŘÍRODA!

„Ty vole, to je ale pěkně hnusný,“ zazněl hlas lidové kritičky umění v TATE modern po tom, co shlédla obrazy Jeana Dubuffeta. Mademoiselle přitom ani nevěděla, jak geniální její výrok je. Slovní spojení pěkně hnusný je totiž absolutní definicí art brut! Neboli šarišsky – Art brud: umění riňavého. Ve světě, kde si hlavní město Slovenské republiky vybere za své emotikony nákupní tašku, boty na podpatku a prosecco a v speciálu Přátelé: zase spolu je možné vidět množství botulotoxinu, které by stačilo na vyvraždění Brazílie je těžké představit si místo pro krásu, která není růžová, nafouklá, marketingově uplatitelná, nebo prostě popová. Na druhou stranu se zamysleme jestli tento obraz života koresponduje s tím, co život skutečně je, nebo je to jen domek panenky Barbie pro nenáročné publikum. Tak jako morálka je i estetika estetikou určité skupiny. Místo otázky: „je tohle krásné?“ je proto nevyhnutné se ptát otázku: „pro koho je tohle krásné?“ Brownfieldy jsou taky unikátní proto, že nabízejí svou vlastní přirozenou estetiku. Estetiku, která jaksi vznikla a my si ji můžeme užívat v její chaotičnosti a dokonalosti. Stejně jako Andy Goldsworthy můžeme svět jenom ovlivňovat místo toho, abychom jej přetvářeli. Bohatství brownfieldů je totiž právě v tom, že nejsou přetvářeny. „Já jsem příroda!“ Odpověděl Jackson Pollock, když se ho ptali na to, proč ve svých dílech nenapodobuje přírodní krásu. Já jsem příroda platí stejně pro brownfield, jako pro jakýkoliv jiný prostor, ve kterém divočina koliduje s lidskou činností. Jako část přírody si dokáži užívat svět bez toho, abych zasahoval. Toto konání v nekonání má vlastní smysl, estetiku, kulturu a může nás lecčemu naučit. Brownfieldy jsou ukázkou toho, že příroda a člověk můžou komunikovat zcela nečekanými způsoby, které jsou ve své podstatě unikátní. Zachraňovat místa, která jsou hnusná, neužitečná, zplihlá a neatraktivní může mít mnohem větší psychohygienický efekt, než by se mohlo zdát. Smysl pro ty, kterým už z mýtu krásy, dokonalosti a smyslu přechází zrak. Dopřejme si tedy dovolenou od spěchu a lesku a neberme si i ve městech možnost zahloubit se do bezčasí na místech, na kterých na první pohled nezáleží, a právě proto se z nich může stát útočiště pro chvíle, kdy si i my sami přejeme zmizet.

Autor eseje tohto plagazinu je Tomáš Straka. Je slovenský spisovateľ, performer, publicista a moderátor. Je autorom básnických zbierok Paper back (2013), Hrdina robotníckej triedy (2014) a Spievam (2020) a novely Len sa nepozri do očí (2016). Publikuje v časopisoch Knižná revue, Glosolália, Vertigo, Romboid, Dotyky, THE INVISIBLE MAG, Fraktál, kød a na literárnych portáloch Knihy na dosah a Kinečko. Jeho básne, poviedky a eseje uviedlo i rádio Devín. Je zakladateľom slovenskej slam poetry, kde pôsobí ako hlavný manažér. Okrem exhibícií organizuje i Majstrovstvá Slovenska v slam poetry (2017, 2018, 2019, 2021) a česko-slovenské turné PANSLAM (2017, 2018, 2019, 2020, 2021). Vystúpil na viac než 500 podujatiach slam poetry v Česku a na Slovensku a v oboch krajinách viedol i desiatky workshopov. V roku 2018 reprezentoval Slovensko na Majstrovstvách Európy v slam poetry v Budapešti, ako spoluautor scenára a performer v slamovom predstavení Bridging the Bariers, ktoré režíroval zakladateľ žánru Marc Smith. Je spoluautorom scenárov k česko-slovenským literárno-divadelným projektom Kvílení 2.19, Slam otřesu, ESTABLISHMENT a SAMI SPOLU. Rovnako je spoluautorom scenára a autorom básní k baletu EXTÁZA, ktorý uviedlo Štátne Divadlo Košice. Jeho báseň Ján & Martina zaznela na piatich protestoch Za slušné Slovensko a bola súčasťou odhalenia pomníkov J. Kuciaka a M. Kušnírovej v Trenčíne a Košiciach. Pracuje aj ako literárny dramaturg kultúrneho centra Tabačka Kulturfabrik.

Plagazin Mesto X Divočina bol vydaný v náväznosti na rovnomennú prednášku Mestoláska Mesto X Divočina, ktorá sa konala 13. 6. 2021.

Sériu prednášok Mestoláska pripravuje Spolka v spolupráci s Kinom Úsmev a za podpory Fond na podporu umenia.

Ďalšie informácie o nadchádzajúcich aj minulých prednáškach sa dočítate na podstránke Mestolásky alebo na facebooku a instagrame.

V rámci Mestolásky vyšli nasledujúce vydania Plagazinov:

– Mesto X Stromy (esej Tomáša Fila)
– Mesto X Včely X Hmyz (esej Kláry Hrenykóovej)
– Mesto X Umenie (esej Zuzany Kupcovej)
– Mesto X Mobilita (esej Martina Dubéciho)
– Starostlivé mestá X Never Never School (esej Gréty Čandovej)
– Mesto X Domov (esej Juliany Sokolovej)
– Mesto X Divočina (esej Tomáša Straky)
– Mesto X Starostlivosť X Zraniteľnosť (esej Gréty Čandovej)
– Ideál X Kompromis (esej Gréty Čandovej)
– Mesto X Planéta (esej Zuzany Révészovej)

\

Plagaziny pripravuje a edituje Spolka. Vychádzajú prostredníctvom samofinancovania, preto ak chcete podporiť našu činnosť, potešíme sa dobrovoľnému príspevku. Plagaziny si vo fyzickej podobe môžete objednať na našom e-shope, prípadne nás kontaktujte a dohodneme osobné vyzdvihnutie v niektorej z našich kancelárií (KE, BA).

Za grafické spracovanie plagazinov vďačíme košickému štúdiu Midfield. Za jazykové korektúry vďačíme Lukášovi Lengyelovi. Pripravila a editovala Spolka.